Pokračování skvělých článků o psychologii dětství a rodičovství, dnes o tom, jak jednoduché dětství chrání před duševními problémy.
Když byl můj táta malý, měl jen jeden svetr na celou zimu. Jeden. Nic víc.
Vzpomíná, jak si na svetr musel dávat velký pozor. V případě, že si udělal na loktech díry, babička mu je spravila. Pokud ho ztratil nebo někde zapomněl, musel jít na místa, kde byl, aby ho našel. Střežil ho jako vzácný dar.
Měl všechno, co potřeboval, a nic víc. Jediným pravidlem v jeho dětství bylo být doma na večeři. Moje babička zřídka přesně věděla, kde byly její děti.
Byly oproštěny od pevných pravidel, takže si hrály s luky a šípy, dělaly si modřiny a krvavá kolena a užívaly si čas svého života. Byly ponořeny do dětství.
Ale svět se od té doby změnil. Je mnohem modernější a propracovanější. A rodiče tomu bohužel nejsou schopni odolat. Přitom jsme nevědomky vytvořili prostředí, ve kterém se nevyvíjí dobře duševní zdraví.
Když jsem četla knihu od Kima Johna Paynea – Jednoduchost rodičovství, zaujala mne jedna myšlenka. To, co normální dospělá osoba v pohodě zvládá, i když je to velký stres, může dítě vrhnout do říše psychických poruch. Dítě, které je systematické, může být vrženo do obsedantního chování. Zasněné dítě může naopak ztratit schopnost soustředit se.
Payne uskutečnil studii, v níž zjednodušil životy dětí s poruchou pozornosti. Během čtyř krátkých měsíců se 68% dětí s dysfunkční poruchou „uzdravilo“. Děti také vykazovaly nárůst o 37% ve všeobecných a kognitivních schopnostech, což je účinek, který není vidět ani s běžně předepisovanými léky, jako je Ritalin.
Jako rodič to považuji za velmi varující a děsivé. Jako rodiče máme ohromnou povinnost a příležitost poskytnout prostředí, ve kterém mohou naše děti vzkvétat fyzicky, psychicky a mentálně.
Takže co děláme stále špatně a jak to můžeme napravit?
Jsme příliš ambiciózní
Na začátku své kariéry pracoval Payne jako dobrovolník v uprchlických táborech v Jakartě, kde se zabýval dětmi trpícími posttraumatickou stresovou poruchou. Popisuje je jako „nervózní, hyper-bdělé, ostražité k čemukoliv novému.“
O několik let později Payne provozoval soukromou praxi v Anglii, kde poznal mnoho dětí z bohatých anglických rodin, které vykazovaly stejné tendence v chování jako děti, které žijí ve válečných zónách na druhém konci světa. Proč tyto děti, žijící naprosto bezpečný život, vykazují podobné příznaky?
Payne vysvětluje, že ačkoliv byly fyzicky v bezpečí, mentálně byly svým způsobem ve válečné zóně „postiženy strachy svých rodičů, motivacemi, ambicemi a velmi rychlým tempem jejich životů“, měly plné ruce práce s budováním vlastní identity a chování, které pro ně v konečném důsledku nebyly užitečné.
Utrpení z „kumulovaných stresových reakcí“ se hromadí jako na sněhové kouli kutálející se ze svahu. Děti si rozvíjejí vlastní formu pocitu bezpečí. Rodiče i společnost ví, že je potřeba chránit děti fyzicky – máme právní předpisy, autosedačky, cyklistické přilby a ochranku na hřištích. Ale chránit duševní zdraví je jakási temná stránka celé legislativy.
Moderní děti jsou denně vystaveny konstantní záplavě informací, které nemohou zpracovat nebo racionalizovat. Rostou rychleji, když od nich očekáváme moc a vhodíme je do dospělé role.
Zdroj: raisedgood